Ze života Aupair

část první ….

Bylo to spontální rozodnutí ….Seděla jsem doma a přemýšlela nad životem…

Mám před sebou psaní bakalářké práce, ale vím, že doma bych se k ní nedokopala. Co takhle práce někde na horách přes sezénu ? aha všude chtějí nemčinu a čas na psaní bakalářky bych tam asi taky neměla. A právě tohle přemýšlení mě dovedlo k myšlence stát se Aupair. Mohla bych se tam naučit jazyk a čas by se snad taký nějaký našel. Všechny tyhle myšlenky a touha po poznání něčeho nového, získání nových zkušeností a možnosti žít v jiné zemi. Mě přivedli sem.

Aha vy nevíte kam že?? ..Najít mě můžete nekde uprostřed hor v malebném Švýcarskem městečku jménem LENK.

A těď k životu Aupair

Mám tu na stratost sedmi leteho chlapce a devíti letou holčičku, děti rozumí německy nebo španělsky (slečna naštěstí lehce anglicky)…s rodiči jsem vždy mluvila anglicky a nebyl problém s tím že německý jazyk neovládám nejlíp, myslela jsem si ale, že aspoň rozumím… No tak to byl velký omyl!!

Cesta k mé nové rodině a vlastně celý den byl skoro katastrofální. Začal dobře ale přišla zbabrá zkouška ve škole, zapomenutá nabíječku od notebooku a z původní osmi hodin jízdy autem bylo díky sněhové kalamitě v Německu rázem 12. Místo plánověné šesté hodiny jsem dorazila o půlnoci naproto unavená:/ Děti jsem už bohužel neviděla. Absolvovla jsem tedy rychlý rozhovor s rodiči kdy mi bylo řečeno, že malý Mateo je ze začátku hodně stydlivý a moc nemluví a zahučela do peřin.

První ráno… Stydlivý ?? vážně ??

Ráno jsem vstávala brzy a hned co mě tu děti našly, naskakaly na mě a začaly mi zběsile něco vykládat… Celý den jsem jim nerozuměla ani slovo. Naštěstí tu ale byli stále rodiče. Mě se ale hlavou honila jen myšlenka co tu sakra dělám. ???..Co mě to vůbec napadlo .

Něděle skončila a přišlo pondělí. Jejich matka je celý den v práci a otec přes týden pracuje v zahraničí. No a já měla najednou sama nastarosti děti kterým nerozumím ani slovo a nedokážu jim nic říct…

Dneska je to čtvrtý den co tu jsem, dětem už začínám rozumnět a zvládám s nimi komunikovat sice jen v těch nejjednodušších větách…ale i to je pokrok.Každý den cítím že se naučím víc, že zvládám víc rozumět tomu co mi říkají, že zvládnu složit delši větu než jen jennoslovně odpovídat.

Takže to možná nakonec zvládnu….

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.